Jak jsem hodila gympl za hlavu

Vzpomínky na gympl

Je to už deset let od mojí maturity na gymplu, a také deset let, co si v sobě nesu tu tíhu všeho, co se mi tam stalo … Nikdy nezapomenu na ty křivdy a faleš, ale také krásná přátelství a chvíle, které jsem tam zažila. Dokonce jsem dnes byla nucena kontaktovat jednoho z mých spolužáků, který mi ublížil asi nejvíc a dočkala jsem se omluvy, za to co mi způsobil … Často se mi o něm zdá a prostě jsem nedokázala hodit za hlavu to, co mi prováděl, až jsem sebrala odvahu, našla si ho na Facebooku a jednoduše mu napsala.

Je mi teď líp a konečně to mohu hodit za hlavu, asi to ještě chvíli potrvá a možná to ještě pořeším na terapii, ale cítím se svobodně a ulevilo se mi … Dřív jsem všem ve třídě chtěla moc ublížit, když jsem byla v největších depkách, tak jsem na to často myslela, ale po terapii to už tak černě nevidím … vše nebylo tak špatné a byli jsme puberťaci, co se občas vytahovali před ostatními a snažili se být, co nejvíc cool.

Nejsem v kontaktu s nikým z gymplu a nijak mi to nevadí. Každý žijeme svůj jedinečný život a mě ty jejich příliš nezajímají … žiju si po svém, jak nejlépe mohu a jsem s tím spokojená. Mám skvělé přátele, bezvadnou práci, podporující rodinu, co víc si mohu přát. Každý den je pro mne požehnáním a já se snažím užít si ho naplno, i když jsem doma a jen cvičím, vařím, nebo koukám na televizi.

 

Odpustit a hodit to za hlavu

Když už jsem mohla hodit gympl za hlavu, tak přemýšlím, co na terapii řešit dál. Docela by se mi hodilo si pořešit osobní hranice, protože se mi zdá, že je neustále překračuji a z toho mám i úzkosti. Tak moc jsem s kamarádem chtěla do kavárny, až jsem to začala přehánět, i když nějak v sobě vím, že cestu s kavárnou ještě nedám. Totéž s běháním, tak moc jsem chtěla začít hrát beach a být ve formě, až jsem se do běhání a chození ven nutila. Je někdy těžké poznat, kde já končím a kde začíná ten druhý …

Nejvíc v pohodě se teď asi cítím s Hankou, mojí nej nej kamarádkou a spřízněnou duší. Nemusím se před ní přetvařovat, mohu být sama sebou a přes to jsme na sebe krásně napojené a pomáháme si. Nepotřebuji ani ženské kruhy, stačí mi být s ní a cítím se vyživená a plná síly. Je to opravdu krásné přátelství plné podpory a lásky. A to jsme se poznaly online. Je někdy zvláštní, kam nás život zavede, ale všechno je jak má být.

Snažím se naučit šnečímu tempu a nechtít vše hned i když bych ráda, protože mě nebaví, jak pomalu na vše musím jít. Ale o tom všem to je, důvěřovat své intuici a srdci a nenechat se ošálit myslí a chtěním. Když jedu svým tempem, tak se mi panika nevrací a jsem v pohodě. Nemusím nutně chodit ven každý den, můžu si dovolit jen tak odpočívat a nehonit se. Vždyť nikam nepospíchám, tak proč na sebe tolik tlačit a lpět na výsledku. Vyplácí se mi to a nemusím mít pak strach z další paniky, nebo mánie.

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie