Jak jsem se přestala bát chodit ven

Uzavřela jsem se v bytě

Píše se rok 2017, zrovna mě pustili z Bohnic, kde jsem byla zavřená pro manickou a psychotickou epizodu. V nedalekém obchodě jsem chytla panickou ataku a uzavřela se v bytě. Trvalo několik týdnů, než jsem se odvážila dojít ke dveřím bytu. Hrozně jsem se bála. Přepadl mě naprosto iracionální strach, že umřu.

Panická ataka byla taková ta klasická ataka, kdy necítíte konečky prstů, motá se vám hlava a nemůžete dýchat. U mě se to ještě projevovalo tak, že jsem potřebovala šíleně na malou a měla jsem obavu, že se na veřejnosti počůrám.

Chci jít ven, ale …

Když jsem se poprvé odhodlávala k tomu, dojít ke dveřím bytu, tak jsem šla asi 20x na záchod a stejně jsem měla strach, že se počůrám. Sáhla jsem na kliku, otevřela dveře, rychle je zavřela a letěla zase na záchod. Toto jsem ten den opakovala několikrát, ale za ty dveře jsem prostě nešla.

Když měla přijít návštěva, tak jsem jen zabzučela, aby se dostala dovnitř a pak čekala, až vyjde těch pět pater. Nedokázala jsem sjet tím výtahem dolu, abych návštěvu přivítala. Kamarádi si zvykli. Věděli, že mám tohle omezení, a že se teď budeme potkávat u mě v bytě. Kupodivu mě za to nikdy neodsoudili.

Uvědomovala jsem si, že takhle žít nechci. Chtěla jsem zase běhat venku, ale zároveň jsem věděla, že to tak rychle nepůjde. Chtělo to obrnit se trpělivostí a odhodláním. Takže jednoho dne, když jsem šla zase k těm hrozným dveřím jsem je otevřela a zkusila jít po schodech až k výtahu. A ono to šlo … Bylo to jen pár kroků a výtahem jsem dolů nejela, ale i za těch pár kroků jsem na sebe byla neskutečně pyšná a moje okolí také. Druhý den jsem už zkusila i ten výtah a došla jsem až ke dveřím domu. Dívala jsem se skrz dveře ven na lidi, jak si v klidu chodí a užívají krásný sluneční den a záviděla jsem jim. Chtěla jsem to, co mají oni.

Trénování v ulici

Stále mě trápilo to nutkání na malou, tak jsem si pořídila čůrací vložky. V případě nehody, bych byla krytá, a i když mi to bylo velice nepříjemné a styděla jsem se, odhodlání bylo velice silné a to mě hnalo kupředu. Už jsem zvládla jít i před dům a začala jsem trénovat v ulici. Sama jsem se bála, proto jsem trénovala vždy jednou týdně, když za mnou přijela mamka. Chytla mě za ruku, já si nasadila tmavé brýle a civěla jsem do země. Došly jsme na roh ulice a já už zase běžela domů na záchod. Nehoda se mi nikdy nestala, ale měla jsem stále strach. Takhle jsem asi měsíc dva trénovala chození v ulici. Pořád jen sem a tam, sem a tam, sem a tam a rychle domů.

Bylo to strašné, připadala jsem si neschopná, tělo mě zrazovalo a nešlo to tak rychle, jak bych chtěla. Byla jsem na neschopence a v době vycházek jsem trénovala. Když jsem byla doma, tak jsem psala, vyráběla šperky nebo malovala. Potřebovala jsem se nějak zabavit, jinak bych se zbláznila. Pokoušela jsem se si také najít nějakou pomoc v podobě stacionáře nebo terapeuta, ale všude mě odmítali, kvůli ostatním diagnózám a tak jsem přestala hledat a rozhodla se, že to zvládnu sama.

Krok za krokem

Naslouchala jsem své intuici. Když jsem cítila, že zvládnu jít v ulici sama, tak jsem šla. Když jsem cítila, že zvládnu jít okolo bloku, tak jsem šla. Bylo sice těžké rozeznat, kdy se jedná o strach a kdy mi intuice velí „na tohle ještě nejsi připravená“ a tím pádem to ještě nezkoušet. Každopádně se mi to vyplatilo. Takhle hezky krůček pro krůčku jsem začala opět chodit ven. Po zhruba roce jsem se projela tramvají a po dvou letech jsem si sama nakoupila v obchodním centru. Nevím jestli je to šnečí tempo, nebo sedmimílové kroky. U mě to takhle bylo. Letos jsem dokonce měla vernisáž a hovořila před plným sálem lidí.

Článek o vernisáži si můžete přečíst ZDE.

Každý máme své tempo a každému zabírá něco jiného. Mně se osvědčilo zdravě se naštvat a vystavovat se svému strachu. Pravidelně a postupně. Teď jsem víc, jak rok bez paniky a neustále kráčím kupředu. Jsem vděčná za každý den bez úzkostí, kdy se mohu věnovat své práci, své rodině a svým přátelům. Za to, že mě tak podrželi, jim budu děkovat do konce života, protože podpora je půl úspěchu.

Ve své knize se pak rozepisuji o akupunktuře, kvantové terapii. Přidávám pár cvičení, které také pomáhaly, ale už na to v článku nebylo místo. Tak pokud chcete ještě nějaké další tipy, tak mrkněte do knihy Cesta z temnoty mojí duše, kde popisuji, jak jsem bojovala nejen s panikou, ale také depresemi, hraniční poruchou a bipolárkou a teď jsem zaléčená a bez příznaků.

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie