Je to přesně rok, co mě pustili z Bohnic 2. část

Den D, jdu na jiné oddělení

Nastal den D a já se měla přestěhovat z neklidu na terapeutické oddělení. Sbalila jsem si věci do igelitového pytle a čekala, co se bude dít. Netušila jsem, že mě přestěhují jen o patro výš, kde se budu cítit lépe.

Jedna kamarádka z neklidu, co tam pár dní už byla mě provedla a já byla nadšená, že jsem „utekla“ z toho pekla. Ženy měly pokoje po 10-ti a muži po 8-mi. Společné sprchy a záchody, jídelna, co sloužila i jako společenská, terapeutická a relaxační místnost a kuřárna. Dost mě trápilo, že jsem se tam naučila kouřit, ale pro lékaře to bylo společensky přijatelné. Kouřila jsem, když jsem byla ve stresu a i když jsem se nudila.

První část si můžete přečíst zde.

 

Režim na terapeutickém oddělení

Každé ráno jsme vstávali velmi brzy, poklidili si a šli na snídani. Pak následovaly léky, denní rozvrh a relaxace. Na skupinách jsme si povídali o tom, co nás trápí a docházel i pan doktor Honzák, který byl skvělý. Kdo měl vycházky mohl na dílny sám nebo s doprovodem. Pak oběd a další terapie a po třetí hodině bylo volno a mohly chodit návštěvy. Za mnou rodiče jezdili prakticky každý den až z Ústí. Byla jsem ráda, protože se jinak nic nedělo a byla dlouhá chvíle. Občas se šlo se sestrou na kratší procházku, ale většina byla po lécích tak unavená, že ušla pár kroků a musela si sednout.

Bylo pár pokusů o to nebrat léky, ale to skončilo vždy neklidem, proto se o to moc lidí nepokoušelo. Velmi mě překvapilo kolik kreativců tam se mnou bylo. Měla jsem tam dokumentaristku, trumpetistu, malířku, já dělám marketing … a kolik vysokoškoláků … doktoři, měli jsme tam dokonce pastora v silné depresi.

 

Terapie, arteterapie a jiné

Nesnášela jsem arteterapie, na které mě psali prakticky každý týden. Ač ráda kreslím, tak neumím kreslit postavy a o to hlavně šlo. Proto jsem svými abstrakcemi neplnila zadání. Občas se tam i pohádali. Jednou jsem byla i na koních s kamarádkou. Projeli jsme se v sedle a hned nám bylo líp. Byla jsem v košíkářské dílně, vyrobila jsem si svíčku a pokusila se o nějaké čmárání v malířském koutku.

Dost často mě tahali po doktorech, protože se mi v podpaždí vyrojila bulka, která byla jen tuková a sama zmizela. Bylo to otravné, protože jsem veškerou část volného dopoledne strávila po doktorech, ale asi nechtěli nic zanedbat. Když mě pálil močák, tak místo brusinek mě hnali na gyndu, kde jsem odmítla roztáhnout nohy před postarším doktorem. Věděla jsem, že o nic nejde a mám to z cigaret a z málo tekutin.

Bavilo mě, když jsme se sešli na večerní léky a stáli frontu na chodbě a klábosili, kdo zase zdržuje a polyká prášky po jednom  Také jsme vymysleli fígl na teplou sprchu. Prostě jsme pustili vodu ve všech umyvadlech a chvíli počkali, až se teplota zvedne a celkem to zabíralo.

Personál byl moc milý oproti neklidu, potkávali jsme sestřičky na kuřárně a povídali si s nimi. Nesympatické mi byly jen lékařky, protože do mě stále hučely, že mám tu bipolárku a vysvětlovaly mi, co s tím mám nebo nemám dělat. Jednou jsem se u lékařky rozbrečela, protože jsem měla obavy jíst před ostatními lidmi a ona mě do toho nutila. Já měla žaludek na vodě a chtěla jsem jen, aby mi dali čas než si zvyknu. To neexistovalo. Přišlo mi, že ignorují moje potřeby a neustále musím poslouchat, co mi říkají.

Došlo mi, že nemá cenu se hádat a když jim na kontrolách budu říkat, že mi není dobře, že mě nepustí domů. Bylo mi dobře, takže jsem nelhala, ale štvalo mě to kouření a celkově, co se mi stalo, ale držela jsem hubu a krok.

Když po mě poslední večer chtěli, abych jim napsala něco do deníku, tak to prostě nešlo. Nemohla jsem být milá, nedokázala jsem jim poděkovat, ale nutili mě tam něco napsat a tak jsem alespoň poděkovala personálu na terapeutickém oddělení. Víc jsem nedokázala.

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie