Kráčím kupředu – mám vernisáž

A je to tady, den D

Mám vernisáž, stále tomu nemůžu uvěřit. Budu stát před lidmi, hovořit o sobě, svém malování a tvoření. Předčítat z knihy a oni se na mě budou dívat, snad mě i poslouchat. Skoro nemohu dýchat, jak se mi svírá hrdlo.

Asi to znáte, když se blíží něco důležitého a pak to nastane. Máte smíšené pocity, těšíte se a zároveň bojíte, abyste to nezvorali. Chcete udělat dobrý dojem, ale zároveň se cítit přirozeně.

Nejsem zvyklá stát před lidmi a mluvit, je to pro mne obrovské vykročení z komfortní zóny. Mám za sebou pár živých vysílání a jednu reportáž s menším štábem, ale tohle je skutečně o level výš. Navíc se stále ještě považuji za panikářku a jen se modlím, aby se panika nedostavila. Nervozita je normální, ale panika a případná ataka by byla špatná. Úspěšně s panikou bojuji už dva roky, kdy jsem se uzavřela v bytě a bála se jít i ke dveřím. Teď, nejen, že vykročím z bytu, ale také budu hovořit před lidmi. Což je pro mne něco nepředstavitelného.

Instalace obrazů

Týden před akcí jsme byli obrazy instalovat. Nedopadlo to úplně podle představ, protože jsme chtěli pověsit víc obrazů. Mělo to jít za pomocí háčků a vlasce. Měli jsme totiž zakázáno přitlouct další hřebíčky. Obrazy byly nakřivo, tak různě se hýbaly a nebylo to ono. Zvolili jsme variantu méně je více a pověsili jen ty opravdu top. Byla jsem sice lehce zklamaná, ale i tak by to mohl být úspěch.

Moje nervozita se opět začala projevovat a já přemýšlela, jestli jsem si nevzala až příliš velké sousto. Nejhorší je, že všichni věří, že to zvládnu, jen já pochybuji, a i když nechci vycouvat, tak se přestávám těšit. Nechci totiž nikoho zklamat a už vůbec nechci zklamat sebe. Mám sucho v puse a stažený krk. Bude to velmi těžký krok kupředu.

Show začíná …

Je to tady a já jsem najednou podivně klidná. Ráno i dopoledne jsem zvládla, krásně jsem se vyspala a pak už jen čekala, až dorazí rodina. Přijeli skoro všichni, chtěli mě podpořit a já jsem jim za to vděčná. Chtěla jsem být na místě brzy, abych ještě stihla podepsat obrazy, na které jsem zapomněla.

Prostory vypadaly úžasně a také začali chodit první lidé. Já si tak nějak bláhově myslela, že přijdou jen moji příbuzní, pár lidí z Fokusu a pár známých. Nicméně se to začalo postupně zaplňovat a nestačila místa k sezení … No WOW!! 🙂

Bylo potřeba si ujasnit, kdo bude hovořit, kdy se bude hrát na hudební nástroj a jaký bude celý průběh. Potřebovala jsem vědět, kdy mám očekávat svůj nástup a jak to celé bude vypadat. Naštěstí jsme si vše včas řekli. Připravila jsem si poznámky ke své řeči, měla jsem připravenou pasáž, kterou jsem chtěla přečíst a tréma začala narůstat. Najednou jsem se přepla do režimu autopilota a měla jsem pocit, že svoje tělo absolutně neovládám …

Mluvím před natřískaným sálem

Modlila jsem se, aby to byl jen sen, ale pak začal někdo mluvit a já jen z dálky slyšela svoje jméno … „autorka Veronika Lacinová.“ Když jsem procházela uličkou mezi lidmi byla jsem bez dechu … Stoupla jsem si před ten dav a neměla jsem jedinou myšlenku. Moc hezky mě uvedli a řekli o mně pár krásných věcí, za které jsem nejprve poděkovala a pak jsem se pustila do své připravené řeči. Měla jsem s sebou poznámky, ale ani jsem se do nich nepodívala. Řekla jsem vše, co jsem chtěla. Když jsem měla číst z knížky, tak jsem se tak klepala, že se mi klepala v ruce i knížka. Snažila jsem se ovládnout, ale nešlo to …

Poslední věta a měla jsem to za sebou, chtěla jsem odejít, ale ještě si mě tam nechali. Další člověk o mně hezky mluvil,  já mu jen poděkovala a doufala, že budu moct někam zalézt.

Následovala hudební vložka, ještě jedno povídání a už se ke mně hrnuli s kyticí, moc krásnou kyticí …

Pak to ze mě všechno spadlo. Neuvěřitelný pocit uvolnění a pohody. Povídala jsem si s hosty, kamarády, rodinou … mamča brečela, babi brečela, ale já už byla úplně v pohodě, jen jsem je objala. Byly moc pyšné.

Malý krok pro lidstvo je velkým krokem pro panikáře

Stále nemohu uvěřit, co že se to vlastně stalo a jak velký krok jsem ten den učinila. Asi se budu muset štípnout, protože je to skoro, jako sen, který jsem si splnila. Jsem šťastná, že i když jsem měla fakt šílenou trému, neměla jsem panickou ataku, které jsem se bála. Doufám, že jsem tu mrchu už porazila, a že se nikdy nevrátí. Za jakýkoliv krok kupředu jsem ráda, ale tohle byl pořádný skok. Vyplatilo se mi vystavovat se svému strachu. Od té doby, co jsem se uzavřela v bytě a pak z něj nakonec vyšla, jsem učinila hodně takových skoků. Chtělo to se vystavovat, vystavovat a vystavovat. Poslouchat svou intuici a své tělo, a kdykoliv jsem byla připravena, tak jsem prostě vykročila. Vyplatilo se mi to.

Tímto bych chtěla poděkovat magistrátu městské části Prahy 7, panu Michalu Štinglovi a Martince Vavrochové za to, že mi umožnili splnit si sen a postrčili mě k tomu, abych se nebála vykročit ze své komfortní zóny. 🙂

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie