Nepopsaná deska

Cítím se jako nepopsaná deska

Mám pocit, jakoby mě vymazali. Jakoby někdo stiskl tlačítko a smazal mi hardware a já jsem jako nepopsaná deska. Nemám vzpomínky, zkušenosti ani pocity. Nepamatuji si jaké to je jezdit tramvají, chodit do obchodů nebo chodit ven. Celé se to učím znovu. Je to děsivé, ale vysvětluje to jak se teď cítím. Snažím se něčeho zachytit, ale není čeho, je tam prázdno a pusto. Snažila jsem se přijít na to o čem budu hovořit na psychoanalýze, ale nemám o čem … nevzpomínám si na to co bylo před půl rokem. Mám vzpomínky na mánii a za ty se stydím. Pak útržky z neklidu, kde do mě píchali injekce a cpali drogy a pak už jen číslo 27, kde jsem byla další měsíc. Co jsem zpátky, tak vlastně zpátky nejsem. Někde jsem se zasekla a dál mi to nejde. Zkouším trénovat chození ven, ale nedaří se mi se otrkat, protože není na čem stavět. Jsem jako zamrzlá v čase …

Na terapii jsem nedokázala mluvit o sobě, pořád jsem jen vyprávěla příběhy tak, že se zdálo, že ke mně nepatří a že to nejsem já … ta vyděšená malá holka uvnitř a já se bojím, co to se mnou provedli … Prostě mě nějak vymazali a mě se chce křičet a kopat kolem sebe, ale nedokážu to. Přijde mi že nic necítím a nedokážu cítit. Necítím bolest, ani štěstí, jsem prázdná. Jsem otupělá. Jsem uzemněná.

Strašně mě to mrzí, protože bych ráda opět něco cítila, možná proto mám vtíravé myšlenky si ublížit, protože zoufale toužím něco cítit. Vím, že léky mi nepomůžou, spíš mě naopak srážejí a ničí. Nevím co mi pomůže, doufám v tu psychoanalýzu, že ve mně něco restartuje a já si zase vzpomenu.

Chybí mi dotek milovaného muže, smích s kamarádkou, chybí mi klid při objetí …

Zatím vím jen, že to vydržím, že to přejde, protože to musí přejít, takhle se žít nedá. Počkám si, vzpomenu si jaké to je v náručí mé lásky a najdu opět svůj klid a své štěstí.

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie