Psychoanalytik

Pracuji na sobě

Bylo mi jasné, že chci se sebou něco dělat a tak jsem pátrala po stacionářích, centrech, poradnách a nakonec jsem zvolila psychoanalýzu. U pana doktora jsem byla na dvou seznamovacích hodinových schůzkách, abychom si posléze domluvili pravidelné schůzky v pondělí a středu. Pan doktor, nebo pan psychoanalytik na mě působil solidně a vždy jsem od něj odcházela s dobrým pocitem. Brzy se přiblížilo datum první skutečné schůzky, která měla trvat 50 minut a já měla celou tu dobu na gauči v poloze vleže povídat o sobě.

V předvečer schůzky jsem myslela na Základní instinkt 2 a Sharon Stone, jak se nakrucuje na pohovce a vypráví a dumala jsem, jaká asi bude realita …

 

První schůzka

To ráno jsem byla nervózní o čem budu povídat. Doprovázela mě mamka a já si musela dýchat, abych se uklidnila. Nervozita neustoupila ani v čekárně, ani když jsem šla do ordinace. Položila jsem se na pohovku, doktor si sedl za mě s počítačem a sezení mohlo začít …

Hovořila jsem o svém strachu a obavách. Mám strach, že už to nebude jako dřív a já se nezlepším, a začala jsem plakat. Dlouho jsem nedokázala ventilovat své emoce, neplakala jsem, ani jsem vzteky nebušila do totemu, což byla asi chyba. Také jsem mu vyprávěla o svých přátelích. Ač se na ně těším, tak jsem před schůzkou nesvá a i během schůzek se často necítím úplně komfortně, což nechápu. Mám své přátele ráda a ty pocity mě často velmi mrzí. Venku se také necítím dobře, ten otevřený prostor je na mě moc a já nemohu dýchat a chce se mi utéct. Mluvila jsem také o odměně, kterou si dopřeji po konci sezení, protože jsem na něj došla a celé ho zvládla.

Po celou dobu se mi chtělo lehce na malou a cítila jsem nervozitu a měla jsem zpocené ruce. Malé uvolnění přišlo po pláči, ale i tak jsem své první sezení spíš protrpěla. Přišlo mi, že chvíli mluvím o sobě a chvíli o někom cizím, jakoby ten strach ani nebyl můj.

I tak jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla a mám to za sebou. Každý týden mám dvě sezení a takhle to bude ještě dlouho, protože se jde do hloubky. Doufám, že brzy pocítím zlepšení, i když mě varoval před zhoršením stavu, kvůli tomu co může vyjít na povrch.

Snach brzy dojedu na beach, na kávu a půjdu si zaběhat s přáteli, to je můj cíl a můj sen.

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie