Rozhovor – Jak může rakovina převrátit život

Moc lidí to neví, nenapsala jsem to ani do knihy, ale před lety jsem měla benigní nádor. Byla jsem mladá a slovo rakovina nepadlo nahlas, jen pořád mluvili o uzlíku, ale bylo to vážnější, než jsem si připouštěla.

Dnes toto slovo vnímám, jako rozsudek smrti, protože kolem mě pár lidí na rakovinu odešlo. O to víc mě fascinují příběhy těch lidí, kteří se z toho dostali a dnes inspirují a pomáhají ostatním.

Tento rozhovor s Helčou Hrachovou je právě takovou inspirací.

 

Měla si těžké/nelehké dětství, a navíc si v dospělosti i vážně onemocněla. Myslíš, že to spolu souviselo?

Myslím si, že ano. To ale neznamená, že někdo tzv. zavinil moji nemoc.
Vše, co v životě prožijeme, se někde ukládá. Ukládá se to taky v nás. Naše zážitky, traumata, emoce, myšlenky, radosti. Alespoň já to tak vnímám. Mnohokrát jsem si v životě říkala, proč právě já, pak jsem se ale ptát přestala. Protože jsem pochopila, že jsou to lekce. Možnosti, jak se posouvat dál, jak růst.

Prožila jsem v životě opravdu toho dost a na nějaké úrovni to není lehké ani dnes. Ale už nenaříkám. Učím se to přijímat s pokorou. A hledat, co je za tím. Co se mám naučit? Kde jsem zase uhnula ze své cesty? Jdu opravdu tam, kam chci?

Jak rakovinu vnímáš teď?

Jako příležitost. Učitelku – drsnou, ale ve své podstatě upřímnou a vlídnou. Protože bez ní bych se asi neprobrala. A pořád se litovala, hledala viníka, byla nespokojená a stěžovala si. Plýtvala energií na věci, činnosti, lidi a situace, které mi neprospívají a zraňují mě. Proč? Už to nechci dělat. Učím se být sobec. (Všimla sis, že lidé, kteří druhému tvrdí, že je sobec, často tento problém „mají“?:-) A to není snadné. Začít projevovat své potřeby, stát si za tím, co doopravdy cítím a chci. Ne ale na úkor druhých. A tak to vyjadřuji. Ne vždy se to setká s nadšením, ale s tím se musí počítat. 🙂

Co tě toto onemocnění naučilo?

Naučilo mě hlavně mé vlastní hodnotě. Taky jsem pochopila, že to, jaké programy do nás vložili v dětství – a co jsme zažili ještě mnohem dříve – nemusí striktně určovat to, jaký život budeme žít. Líbí se mi představa, že každý den je nový začátek. A zase, další ráno, další výzvy, překážky a nikdy nekončící rozhodnutí. 🙂

Opakované přebírání zodpovědnosti za vlastní život. Ano, je to někdy dřina. Neustálé uvědomování si, vracení se do přítomnosti. Ale to je to, čemu já říkám vědomé uzdravování. 🙂 Nemoc mě naučila užívat si radosti každý den. Tvořit si ji. Makat na tom. Už nečekám, že někdo přijde, okolnosti, člověk, cokoli – a implementuje mi ten radostný životní pocit.

Život není nanečisto. Už prostě jede. A náš čas, je to jediné, co se nevrací. Snažím se na to myslet, když se rozhoduji, co budu dělat, a co ne, s kým budu, s kým ne. Je to o prioritách, vždycky. Vždycky si říkám: Jsem tohle opravdu ještě já? Je to v souladu s tím, jak to cítím, s mou životní cestou?

Nemoc a stav po nemoci mě učí nezabývat se hloupostmi. Neřešit věci, na které nemám vliv – a to je fakt výzva.
Vlastně jsem stále v procesu učení se. Nejsem osvícená. Chybuju – ale už se za to nepranýřuju, ale přijímám to a žiju s tím. Pochopila jsem, pro jaké lidi už nechci pracovat, s kým se nechci vídat a nechat se vysávat. Už vím, že je to jen o mně a o tom, jak si vážím sama sebe.

Na zrcadle mám nápis: Dnes je posvátný den mého života. A jsou chvíle, kdy před ním stojím a dlouze ho čtu… Protože to není klišé. Máme jenom to, co je teď. Zbytek je neuchopitelný, mnohdy předčasný, bolestný. A někdy je to jen zbytečné trápení. Protože pak je všechno jinak…

Dříve jsem byla učitelka, teď jsem spíše „studentka života.“ 🙂

Co ti naopak rakovina vzala?

Vzala mi… energii a „úplné zdraví“. Takové to, když se přeje – hodně štěstí a zdraví nebo hlavně zdraví – a vás napadne: To je přece jasné, ne? No, dneska už vím, že není. Následky nemoci jsou. Ale jsem moc ráda, že spíše na těle než na duši. 🙂 Tam se s tím dá pracovat. Nejsem Xena a problémy se samozřejmě objevují. Tělo je geniální organismus a bytost. Kompas, který mi jasně ukáže, když se vychýlím z rovnováhy. Když moc pracuji, málo spím, rozčiluju se, nehýbu se, …

Život se odehrává ve vlnách. Jednou jsi dole, jednou nahoře, jak říká klasik. Je to tak. Jen to umět přijmout. Důležité je – tělo poslouchat. Ne jako rodiče nebo paní učitelku, ale naslouchat mu. Ono je nesmírně moudré. Nikdy nepálí od boku. To, co nám říká, dává smysl. Je potřeba opustit na chvíli chaos v mysli, naladit se, počkat… Být v denním kontaktu se sebou.

Na chvíli, stačí 10-15 minut, když nestíháte. Zastavit se. A jen tak být. S důvěrou a vědomými díky za tělo, kterému jsem vděčná za to, že už nemusím hledat samu sebe.

Co bys poradila lidem, kteří také onemocněli?

Poradila bych jim, aby místo urputného boje zkusili nemoc přijmout. Podívat se: proč asi přišla? V čem jsem šel/šla proti sobě? Jak se z ní můžu poučit, co změnit? Nebojte se informovat se, číst, ptát se. Hlavně: říct si o pomoc. Nebojte se říct: Teď jsem opravdu na prvním místě já, sorry. Postavte se sami za sebe. Teď máte příležitost a prostor. Je to vaše velká šance.

A ať už se rozhodnete jít v otázce léčby jakoukoli cestou, věřte svému rozhodnutí. Věřte, že můžete být zdraví. Že na svůj stav máte opravdu vliv. Pokud si vyberete lékaře, důvěřujte jim. Pokud léčitele nebo kohokoli jiného, důvěřujte jim.
Ale hlavně: důvěřujte sobě. Před tím, jaký zaujmeme postoj a přístup, neutečeme. Já věřím tomu, že máme moc to zvládnout. A nikdy se prosím nevzdávejte. Nejsilnější diagnóza je totiž ta, kterou dáváme sami sobě.

Jaké máš sny a plány do budoucna?

Mám spoustu snů a plánu. Jen to chce krok za krokem. Postupně, netlačit. 🙂 Miluji svůj projekt Vědomé uzdravování.
Momentálně se věnuji ženám v e-mailovém kurzu Z oběti tvůrkyní svého života. Baví mě konzultace se ženami. Mám radost, že jim můžu být průvodkyní na jejich cestě za větší životní radostí a zdravím.

Také pořádám živý seminář a v budoucnu bych se jim chtěla věnovat více. Setkání „tváří v tvář“ má ještě jiné grády. A ten pocit se nedá slovy popsat. To, když mi že napíše: pomáháte mi žít lepší život, díky vám jsem šťastnější, děkuji vám, že jste mě nakopla k životní změně. Chystám další věci, překvapení. Časem i knihu.

Baví mě tvořit. Tvořit si svůj vlastní život. Ráda sním. 🙂 Chci cestovat – podívat se za milovanými slony, přednášet, koupat se v moři, psát, být se svými dětmi, partnerem. Zpívat ve sboru – vůbec se více vrátit k hudbě. Pořídit si psa (Už brzy!)
Bydlet na hezčím místě. Ukotvit se v přírodě. Vyvažovat online svět tím offline. 🙂 Radovat se ze života každý den. Bez ohledu na to, jaké je právě počasí, jestli zlobí děti, něco se děje v rodině a tak. V každé situaci sama sebou.

Je to výzva, ale krásná. 🙂

A samozřejmě – chci být zdravá. Jsem zdravá. Zmiňuji to jako poslední věc, ale je to ta nejdůležitější. Protože: můžeš mít tři mega na účtu, ale když nejsi zdravý a je Ti zle, je Ti to nanic.

Kde se s Helčou potkáte? Třeba v jejím kurzu, který je ideálním dárkem na Vánoce. 🙂

Online kurz Nemoc přichází aby nás uzdravila. Protože vy máte tu moc být zase zdraví.

Tagy:
Inspiruji svým příběhem. Prošla jsem si temnou nocí duše, ale nyní již kráčím po jiné cestě. Od zmatené dívenky s pěti diagnózami k odvážné a silné ženě podnikatelce - k mému příběhu tudy >>>Na svém blogu sdílím střípky ze svého života, své myšlenky a názory.
Komentáře