Rozhovor – Psychóza, dar či prokletí?

Ahoj, jmenuji se Vašek a moc děkuji Veronice, že se díky ní a jejímu blogu můžu podělit o své zkušenosti s duševní nemocí, kterou jsem si prošel a stále procházím. Je to určitě nejtěžší boj, který mě kdy v životě potkal, ale věřím, že se dá zvládnout!

 

Ty jsi prožil něco, čemu se říká přechodná psychotická ataka. Jaké to pro tebe bylo, když ti lékaři řekli, že trpíš duševním onemocněním?? Měl jsi předtím nějaké potíže?

Ano, diagnóza, kterou mně lékaři onálepkovali přesně zní „F 308 – Jiné akutní a přechodné psychotické poruchy“. Zjištění, že trpím duševní nemocí, byl pro mě šok, nikdy by mě nenapadlo, že obyčejný kluk jako já může skončit v psychiatrické léčebně. Stejný šok to byl i pro mou rodinu a přátele, nikdo netušil, že mi něco takového hrozí. Před hospitalizací jsem neměl vůbec žádné potíže, nicméně pár týdnů předtím jsem byl v hodně velkém stresu, špatně spal, ale paradoxně se cítil snad nejlépe ve svém životě. Výřečný, aktivní, veselý, inteligentní, duchovně probuzený. Až v léčebně mi došlo, že tyto pocity byly ve skutečnosti rozvíjející se mánie a prodromální fáze předcházející atace.

Psychóza, nebo psychotická ataka se také někdy nazývá psychospirituální nebo transformační krize. Ke kterému z těchto označení máš blíž a jaký mezi nimi vnímáš rozdíl?

Lékaři mi od počátku tvrdili, že v mém případě jde jednoznačně o psychózu, která je v podstatě neléčitelná a následky si ponesu pravděpodobně celý zbytek života. Nicméně udělal jsem si rozdílový test na webu Diabasis (pražské centrum na pomoc lidem s psychospirituální krizí) a vyšlo mi, že většina příznaků u mě odpovídá spíše psychospirituální krizi. Když jsem s touto myšlenkou přišel za lékaři, vysmáli se mi. Vzhledem k dalšímu vývoji mých potíží a tomu, jak se relativně rychle zotavuji, si nicméně myslím, že přeci jen šlo spíše psychospirituální krizi a já vlastně nejsem nemocen, ale má duše prochází hlubokou spirituální transformací. Dokonce jsem přesvědčen, že každá duševní nemoc má v jádru určitý aspekt spirituálního probuzení a celý medicínský koncept chápání těchto stavů jako nemocí je špatně. V psychiatrickém oboru podle mě zásadně chybí vnímání spirituality jako důležitého prvku ovlivňujícího vznik i průběh duševních nemocí. Základem rozdílu mezi duševní nemocí (psychózou) a transformační krizí je podle mě to, jakým způsobem se k tomu dotyčný jedinec sám postaví. Pokud bude věřit, že je nemocný, bude nemocný. Pokud ale tuto svou „nemoc“ bude chápat jako transformaci své duše, byť značně bolestivou, bude to pro něj spirituální krize a bude mít tím pádem mnohem větší šance na uzdravení. Myslím si, že síla myšlení a vnímání sebe sama je i v těchto kritických stavech pro člověka mnohem určující, než „objektivní“ psychiatrická diagnóza.

Myslíš, že se tvůj stav dal řešit jinak než hospitalizací? Co ti hospitalizace dala?

Myslím si, že ano. Na jednu stranu rozhodně můj manický stav vyžadoval nějaký utlumující lék na zklidnění a možnost se z toho mého šílení vyspat. Ale vůbec nerozumím tomu, proč jsem byl na dva dny přikurtován k posteli nebo proč jsem musel v léčebně strávit celých 5 týdnů. Zkušenost s hospitalizací vnímám velice negativně. Arogance lékařů a zdravotních bratrů, nutnost žadonit o nabíjení mobilů nebo o zapnutí TV, nekonečná nuda a žádný terapeutický program s výjimkou dvou hodin arteterapie týdně, nemožnost jít ven na sluníčko (alespoň na uzavřeném oddělení, po 3 týdnech mě přesunuli na otevřené oddělení, kde už se ven chodit dalo). Chyběla mi nějaká přátelská podpora a trpělivější vysvětlení, co mi vlastně je. Chyběla mi psychoterapie, chyběl mi někdo, kdo by mi dodal naději. V nemocnici jsem cítil, že můj život v podstatě skončil a čeká mě už jenom utrpení. Naštěstí jsem měl své přátele, kteří mě každý den navštěvovali. Jen při komunikaci se svými přáteli nebo rodinou jsem měl pocit nějaké léčby, jinak to spíše bylo utrpení. V podstatě to bylo stejné jako ve vězení. Jediné, co bylo dobré, bylo jídlo (byť velice těžké, skoro každý den maso) a možnost si kdykoli dát čaj. Vzhledem k tomu, že jediné místo, kde se dalo socializovat s lidmi byla kuřárna, tak jsem se bohužel v léčebně naučil kouřit, čehož jsem se stále nezbavil a nevím, jestli někdy zbavím. Co mi hospitalizace dala bylo uvědomění, že se musí psychiatrická péče od základů změnit a po všech stránkách více humanizovat, aby se v léčebně člověk necítil jako nesvéprávný ponížený červ. Doufám, že to přinese aktuálně probíhající reforma psychiatrické péče.

Když se na to díváš zpětně, proč si myslíš, že tě tato ataka/krize takhle přepadla?

Myslím, že hlavním spouštěčem byl stres z práce a můj hektický životní styl jen s minimem odpočinku. V práci jsem hodně dřel, řešil závažné stresující kauzy s vysoce postavenými lidmi a po práci hodně „pařil“ – večírky, koncerty, hospůdky atd. Hrát roli mohl i můj zájem o spiritualitu, který mi přivodil určité bludy o vlastní božskosti. A taky marihuana, velice ošemetná droga zvláště pro citlivé, vnímavé, empatické, spirituálně založené lidi. Taky si myslím, že problém byl v nezpracovaných traumatech z dětství, např. co se týče šikany a komplexu méněcennosti, se kterým jsem celý život bojoval. A také celková nespokojenost se stavem našeho světa a naší civilizace, která, pokud nedojde k hluboké celospolečenské duchovní transformaci, směřuje k ekologické katastrofě. Ekologické problémy planety, války a ekonomický systém založený na chamtivosti jsem celý život velice špatně nesl.

Bereš nějaké léky? Jak na tebe působí?

Bral jsem antipsychotika, která mě možná trochu pomohla s mými bludy, byť jsem spíše pociťoval vedlejší účinky jako svalové bolesti, závratě a emoční prázdnotu. Myslím, že větší efekt než prášky na mé bludy mělo moje intenzivní uzemňování, spirituální práce a vědomé zpracování významu a smyslu těch bludů. Uvědomil jsem si, že mé bludy v sobě měly hodně spirituální pravdy, kterou jsem však v době ataky nedokázal mentálně zpracovat. Relativně osvícená psychiatrička na stacionáři, kam jsem po hospitalizaci docházel, mi pak vysadila antipsychotika a nasadila antidepresiva, jelikož v té době se mi rozjela velice těžká deprese, která mě loni v létě málem dohnala k sebevraždě… Dnes po roce a měsíci od ataky beru antidepresiva Itakem a stabilizátor nálady Prosulpin. Antidepresiva mě sice trochu pomáhají s depresí, ale zase mi vůbec nedovolují pociťovat radost. Proto se pořád cítím hodně špatně, bez motivace, bez emocí, bez nálady. Velice těžko se ráno dostávám z postele. Myslím, že můj aktuální stav způsobuje kombinace ještě trvajících následků té ataky a všech psychických až traumatických peripetií způsobených „léčbou“ v nemocnici a léků. Krom předepsaných léků ještě užívám čínské bylinky na psychiku a mozek, rybí tuk, vitamin C a B a hořčík. Věřím, že po dalším vyjednávání s mou ambulantní psychiatričkou se mi nakonec podaří všechny léky do roka, max. dvou vysadit.

Když porovnáš svůj život před atakou/krizí, vnímáš tam nějaký rozdíl? Ve svých postojích či názorech? Změnila tě tato zkušenost?

Můj život se hodně změnil. Stále ještě bojuji s depresí, takže jsem dost zpomalený, těžkopádný, pasivní, bez motivace, nic moc mě nebaví. Před atakou jsem byl pravý opak – aktivní, pořád pozitivní, veselý, bavilo mě všechno, na co jsem sáhl. I když jsem to v některých ohledech se svou „akčností“ asi dost přeháněl. Každopádně díky krizi jsem si přehodnotil priority, svůj čas a energii (které stále není moc) věnuji jen lidem, kteří mě skutečně něco dávají, vyhýbám se negativním lidem, kteří mě energii vysávají. Uvažuji také o změně práce, protože jsem si uvědomil, že potřebuji dělat něco, co mě bude vnitřně naplňovat a bude mít pro mě smysl. Místo strohé kancelářské práce bych se rád stal peer konzultantem a pomáhal lidem, kteří si prošli podobným peklem jako já. Díky krizi jsem ještě více zintenzivnil práci na své spiritualitě, začal číst spirituální knihy a uvědomil jsem si např. iluzi materiálního světa a duchovní podstatu vesmíru v Jednotě. Stal jsem se hluboce věřícím člověkem (nikoli v křesťanském, ale ve spirituálním smyslu) a moje duše je teď klidnější, smířenější, pokornější, důvěřivější a bez obav z budoucnosti. Rovněž jsem si začal mnohem víc vážit sám sebe, protože jsem po překonání nejtěžších depresí zjistil, jak jsem silný a co vše dokážu vydržet.

Vnímáš, že ataky/krize mají nějaký vyšší záměr? Co bys vzkázal lidem, kteří si tím prošli nebo procházejí a cítí se bezradní?

Z počátku jsem si myslel, že ta nemoc je mé prokletí, trest za můj dosavadní nevědomý a tak trochu zhýralý život. A že není cesty ven. Ale postupem času jsem zjistil, že to tak není. Není to prokletí, ale zkouška. Zkouška osobní síly, psychické výdrže a trpělivosti a cesta ven vede přes intenzivní duchovní práci (alespoň u mě). Věřím, že když se člověk nevzdá, nerezignuje, ale naopak bojuje, může to překonat a vyjít z té zkoušky mnohem silnější, vyspělejší a moudřejší. Rád bych všem vzkázal, aby se nevzdávali, věřili si, neztráceli naději a přes všechna děsivá příkoří spojená s nemocí také věřili ve své uzdravení. Láska k sobě a ke světu, důvěra k vesmíru a pozitivní mysl podle mého názoru dokáže vyléčit vše! I když je to obrovsky těžké. Nebuďte oběti, ale bojovníci! Přeji všem hodně Lásky a Síly na jejich složité životní cestě.

Tagy:
Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  1. Michal napsal:

    Dal bych radu Vaškovi ať kontaktuje Milna Hrabánka z Holos.cz a osobně téma probere, přecejen setkání s člověkem který se fundovaně orientuje v tématu psychóza/psychospirituální krize je k nezaplacení.

    • Veronika Lacinová napsal:

      Vašek v Holosu byl a možná se sám vyjádří k tomu, co mu tam pověděli, každopádně se tam nejspíš znovu nechystá … Já mám zkušenost zase s Diabasis a také se tam již nechystám …

    • Vašek napsal:

      Díky za radu, Holos byla první instituce na kterou jsem se obrátil po propuštění z nemocnice. Nicméně dle pana Hrabanka to v mém případě byla primárně toxická psychóza a ne psychospiritualni krize. Žádné řešení mi nenabídl. Jeho kolegyně spolupracující s Holosem mi následně doporučila zkusit holotropni dýchání, ale až vysadim všechny léky. Pod vlivem léků se to prý dělat nesmí.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie