Třicítka na krku

Byla to jízda

Květen se nese v duchu oslav mých třicátých narozenin. Těch posledních deset let byla fakt neskutečná jízda. Život se mi převrátil kompletně vzhůru nohama a já měla problém to ustát. Tak bych ráda na těch deset let trošku zavzpomínala …

Vím, že nejsem jediná, kdo takhle o narozkách sumíruje a přehodnocuje svůj život. Myslím, že to chce se občas zastavit a zapřemýšlet, jestli ten život, který žijeme je skutečně plnohodnotný. Jestli jsme tam, kde jsme chtěli být a jestli si plníme svoje sny.

Když mi bylo dvacet

Ve dvaceti jsem byla hrozné ucho. Začala jsem studovat vysokou školu, daleko od rodiny a pomalu mě začaly pohlcovat deprese. Vyhledala jsem psychiatra, vrátila se k rodině a můj život se zastavil. Ta očekávání a velké oči, které byly akorát plné slz a mě sžírala beznaděj. Na nic jsem se netěšila, cítila se sama, nepochopená, bez jasného cíle v životě.

Po roce jsem zkusila štěstí na další vejšce, tentokrát v Praze a můj stav se trošku zlepšil. Studium bylo bez smyslu, nevěděla jsem, co chci v životě dělat, jen jsem věděla, že si musím najít nějakou práci a tu pak dalších x let dělat. Což člověku na radosti a touze na tomhle světě vlastně být moc nepřidá.

Nakonec jsem přešla na již třetí školu, kde jsem studovala marketing. Ten už mi dával trošku smysl a přišel mi praktický. Táta podnikal a já si to dokázala převádět do praxe. Konečně mě něco trošku bavilo, naneštěstí jsem brala silné léky na spaní a nezvládala jsem chodit na ranní přednášky. Také hraniční porucha vystrkovala růžky, já si připadala neschopná a ubližovala si. Měla jsem i pár přátel, ale byla jsem na nich závislá, bez vlastní osobnosti jsem přežívala ze dne na den. Každému jsem chtěla dělat radost a chtěla s ním být za dobře, i na úkor vlastních hranic. Žádné jsem totiž neměla.

Když mi bylo pětadvacet

Jó, pětadvacítka byla zajímavá. Poprvé jsem se skutečně zamilovala a vlila se mi krev do žil. Začala jsem si nastavovat hranice, začala jsem si vážit sama sebe a zjistila jsem, že mám nějakou hodnotu. Založila jsem e-shop a získala práci přesně pro mě. Poprvé jsem si vydělávala, a to skutečnou prací, ne jen brigádou a moc mě to bavilo. Už to nebylo o tom mít jen nějakou práci, ale skutečně naplňující práci, kde jsem se mohla realizovat.

Docházela jsem na skupinovou terapii a uvědomila si, jak černobíle na svět nahlížím a jak omezený úhel pohledu mám. Hodně mi to dalo. Bohužel se prohlubovala moje závislost na marihuaně a já byla v pasti.

Když mi bylo sedmadvacet

Hospitalizovali mě a verdikt zněl „bipolární porucha“. Dva měsíce v Bohnicích a pak se rozjela panika a agorafobie a já se uzavřela sama v bytě. Trvalo několik týdnů, než jsem došla ke dveřím bytu a vyšla ven. Nikdy jsem na sobě nemakala jako v tuhle dobu. Změnila jsem veškerá svá nastavení. Dlouho jsem nemohla pracovat, ale naštěstí jsem se měla kam vrátit, a to pro mne byla motivace. Uvědomila jsem si, že mám kolem sebe pár skutečných přátel, kteří mě podpoří a jsou mi oporou. Zapracovala jsem na sebelásce a sebevědomí. Moje tělo mě přestalo zrazovat a naopak se stalo mým přítelem.

Napsala jsem e-book a pak knížku. Malovala jsem a měla vernisáž, vše šlapalo jako na drátkách a můj stav byl najednou stabilní. Neustále jsem se posouvala kupředu, někdy to byly krůčky a někdy mílové skoky. Byla jsem na sebe pyšná a užívala jsem si ten pocit.

Je mi třicet

Teď se pokusím trošku věštit, ale i nadále bych chtěla dodávat naději lidem s duševním onemocněním. Ráda bych si udělala nějaký terapeutický kurz či výcvik a pomáhala lidem. Třeba bych vedla nějaké ženské kruhy, to by mě bavilo. Určitě chci dělat věci, které mne budou bavit. Dál chci rozvíjet náš e-shop a rozvíjet i sebe. Mám v plánu být nadále v remisi a bez příznaků. Také bych ráda vlastní rodinu a klidné bydlení.

Tak uvidíme, kam mě život zavede. Doufám, že nemám tak nereálná očekávání a že si své sny budu i nadále plnit.

Ráda inspiruji svým příběhem. Prošla jsem léčebnou a rozumím pocitům lidí s psychickým onemocněním. Díky své zkušenosti pomáhám lidem pochopit toto téma, které je v naší společnosti stále tabu. Otvírám oči lidem, kteří si myslí, že jsme blázni na okraji společnosti, pomáhám stejně nemocným být silnější a bojovat každý den. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře
  • Přečtěte si ukázku z knihy. Jedná se o kapitolu s názvem „Bohnice, pavilon 27“. Toto místo se nazývá také Neklid. Je ke stažení zcela zdarma
  • Nejnovější články
  • Kategorie